Být mladý znamená většinou nemít peníze. Pokud nezdědíte ferrari a kvartýr v centru města čítajícího alespoň sto tisíc obyvatel, musíte se ve většině případů začít sami snažit, aby jste si mohli dopřát trochu osobní důstojnosti vyplývající z alespoň mírné finanční nezávislosti na vašem okolí. Proto jsem někdy počátkem devadesátých let nastoupil na brigádu do továrny na „lisování nových hmot„, abych vydělal nějaký drobný peníz, který by mi potom pomohl se odpoutat od denních studentských starostí, které trápí většinu populace – přežít dny následující. Realita ale byla krutější než jsem si představoval. Osm a půl hodiny u lisovacího stroje, seřízeného tak, že abych splnil normu, musel jsem oželet i povinnou přestávku, jíst svačinu jsem musel za plného pracovního nasazení, no, panečku, roztáčet kola rodícího se raného porevolučního kapitalizmu nebyla tehdy žádná sranda. Z mého stroje vypadávaly nějaké drobné několikacentimetrové umělohmotné součástky, které se prý vkládaly do relátek pro „embéčka“. První ránu do mého náhledu na spravedlivou dělbu práce a z toho vyplývající spravedlivou distribuci a výši výplaty mi uštědřila moje spolupracovnice, růžolící padesátnice, která obsluhovala vedlejší lisovací stroje, čteš dobře, použil jsem množné číslo, lisovací stroje. Když já jsem s vypětím všech fyzických a duševních sil stihl obsluhovat pouze jeden stroj, tak ona stihla obsluhovat stroje dva, a to takové, že jeden chrlil zelené přepravky na minerálky a z druhého vypadávaly obrovské bedny na zeleninu. Mezitím stačila svačit, obědvat, kouřit, čůrat, odskakovat na pokec za kolegyněmi a flirtovat se seřizovačem. Něco bylo špatně. „To máš, synku, tak, nejdřív musíš tady na tym kolečku na ovládacím panelu ubrat fteřiny, aby ti ty výrobky vypadávaly rychleji a mohl jsi splnit normu za půl šichty nebo makat na dvou mašinách zároveň, pak taky musíš vědět, že čím větší vylisovaná věc ti ze stroje vypadne, tím máš taky desátého „na berouse“ větší prachy v sáčku“, zůstal jsem otřesen její odpovědí na mou otázku položenou před koncem mé brigády, když jsem se ptal, „Jak to děláte? Já se už za těch pár dní neumím ani podepsat“. Na výplatu jsem měl polovinu toho co ona. Já jsem znechuceně skončil, ona pokračovala ve svém lehce bezstarostném jedenadvacátem pracovním roce své lisovací kariéry….

    Bylo rozhodnuto. Ve svém životě budu dělat jenom to, čemu úplně rozumím (o štelovacím kolečku na mašině jsem neměl celý měsíc ani potuchy, a to bylo ta zásadní dovednost) a budu chtít dělat jenom velké věci (relátko do embéčka tolik nenese jako bedna na brambory). Budu totiž trader.

     Za obrovskou sumu peněz (celá výplata za práci + menší půjčka) jsem si tehdy pořídil první dostupný počítačový program Metastock a chtěl to pořádně rozjet. Netušil jsem ale tehdy, jak trnitá cesta mě ještě čeká, než takové představy vůbec naplním. Internet, data, knihy, diskuze, kurzy, možnost se poradit, angličtina, to vůbec nebylo lehké překonat. Celé se to ale nakonec nějak vyvinulo. Krabici s programem na disketách mám dodnes schovanou a kdykoliv se na ni podívám, chce se mi vždycky trošku smát. Musel jsem ji dnes rozbalit a ta vůně co z ní pořád vychází mi připomíná mé nelehké starty… :c)

Sleduj facebook, napiš e-mail nebo tweet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *